Prvomaratónec Hanz: Nikdy bych nevzdal!!

Levý bek Traverzy, nevídaná kuriozita 11. ročníku Pražského mezinárodního maratonu, daleko překonal hranice svých možností a vstoupil do historie / Poprvé od první třídy, kdy uspěl ve šplhu, mu pověsili na krk medaili / A ještě na trati vůbec poprvé v životě uslyšel od své mámy, že je na něj hrdá

Praha (Od naší zvláštní zpravodajky - běžící loly) – Pojďte a poslyšte příběh, jemuž se budete zdráhat uvěřit.

Příběh, který se přesto stal.

Stal se člověku, kterého nelze zaškatulkovat podle běžných kritérií. Člověku, který je kuriozitou lidského rodu. Kuriozitou jak uvnitř rostoklatského klubu, tak kdekoliv jinde. Člověku, který v pominutí smyslů vyšplhá na čtyřicetimetrový topol, na ulici skočí uprostřed zástupu lidí do hromady písku, usne na schodech hlediště během vypjatého hokejového zápasu a také se jako jediný z pěti tisíc lidí vydá na trať smrtícího závodu, jímž je maratónský běh, v prošlapaných vietnamských sandálech a děravé ponožce.

Pojďte a poslyšte dojemný příběh s tragikomickými prvky. Krátce a výstižně – maratónský příběh Hanze Pakandla.

Vlastně dodnes nikdo nechápe, kde se v jeho hlavě nápad zúčastnit se maratonu zrodil.

„Inspiroval mě náš hrající fanoušek Manolo, kterej tuhle trať zvládl už šestkrát. Když sem ale řek, že do toho pudu, nikdo mi nevěřil. Proto sem chtěl všem srazit hřebínek a dokázat jim, že i já, kterej nezvládnu odehrát celej zápas v pohybu, jsem schopnej maraton doběhnout,“ pokoušel se to dodatečně vysvětlovat Hanz, který vcelku věrohodně vystihl rozdíl mezi fotbalovým zápasem a maratonským během, dlouhým 42 195 metrů.

„Je to jasný - v maratonu si můžu určovat tempo sám, ve fotbale musim pořád běhat s útočníkem soupeře.“

To, že není standardizovaným příslušníkem současné civilizace, ale spíše nevyzpytatelnou hříčkou přírody či nezvyklým úkazem a možná paranormálním jevem, potvrdil Hanz hned ve svérázné přípravě na maraton. Na svůj první výběh (z celkových dvou – pozn.) se vydal s fanouškem Manolem v sandálech. Nástrahy jejich využití si nenechal vymluvit a když zvládl prvních 7 kilometrů, byl jasně rozhodnut: „Maraton poběžim v sandálech.“

Pro letní obuv (pro Hanze i jarní, podzimní a zimní – pozn.) měl ještě jeden důvod. „V uzavřených botách se mi strašně potí nohy,“ prohlásil, aby však vzápětí dodal: „Pravda je, že jsem vůbec netušil, jaký následky bude běh v sandálech mít. Způsobilo mi to na nohách četný závady, například ukrutnou bolest v poničeným levým kotníku.“

Na startu v pražské Celetné ulici vzbudil rostoklatský výstředník skutečné pozdvižení. Z pěti tisíc závodníků měl vietnamské škrpály na sobě jen on.

„Nejdřív mě to nijak nezneklidňovalo. Řikal jsem si, no co, támhle ňáká ženská běží převlečená za králíka (byl to zajíček z playboye – pozn.), tahle za myšáka, berou to komediálně. Zdálo se, že ani já nebudu takovej exot. Jenže když všichni kolem do sebe šťouchali a čuměli mi na nohy, usoudil jsem, že to nebyl nejlepší nápad a že i „králík“ má sportovní boty.“

S nechápavými pohledy si Hanz užil své i na trati. „Asi na pátým kilometru mi nějakej Ir něco řek anglicky. Rozuměl jsem jedině „shoes“, boty. Pochopil jsem a obratem ho ujistil slovy: This is my first marathon and next one I will be running in new shoes. (Toto je můj první maraton a příště už poběžím v nových botách. Není však jasné, zda to budou opět sandály nebo běžecká obuv  – pozn.). Ir se na to jen shovívavě usmál a běžel si dál svou cestou.“

Poznámky na sandály ovšem neustávaly. „Pozdějic jsem zaslechl diváky, který si s prstem namířenym na mě řikali: Hele, von běží v sandálích. A to už jsem si řek, že je nejvyšší čas nasadit si mp3 přehrávač od Péti Strnada. Nechtěl jsem už o sandálech nic slyšet.“

Hanz zvolil od počátku poměrně svižné tempo a brzy se přehnal kolem fanouška Manola, který se mu vzdálil hned po startu. Na jedné z otoček zhruba na 13. kilometru mu s kilometrovým náskokem radostně mával. „Tehdy jsem taky poslouchal hudbu a podél Vltavy se mi běželo perfektně nabuzeně. A v duchu jsem si mumlal: To sem dobrej.“

Jenže o pět kilometrů dál, stále ještě daleko před půlkou maratonu, bylo všechno úplně jinak. „Najednou mě někdo poplácal po zadku. Znovu to byl Manolo. Popřál mi hodně štěstí, já jemu taky, a asi po pěti minutách se mi vzdálil z dohledu. V tu chvíli u mě nastal zlom. Napadlo mě, že teď je to v prdeli. Navíc už od 14. kilometru mě chytaly křeče. Jak mě předběh i Manolo, to mě dorazilo. Nechci tím vůbec říct, že by byl špatnej běžec, ale do tý doby jsem si pořád uchovával malou špetičku naděje, že bych mohl bejt v cíli dřív. Teď jsem ale nahlíd do očí svejm reálnejm možnostem. Skončil jsem s trvalym během a následovaly už jen krátký běžecké úseky, prokládaný častejma odpočinkama v občerstvovacích depech. Taky jsem už vypnul mp3 přehrávač, z kterýho jsem měl vomlácený bubínky, a začal mobilem komunikovat s okolím. Ptal jsem se kluků, jestli už doběh Keňan (Keňanů bylo v závodu několik, pro Hanze však splývali do jednolitého afrického bloku – pozn.) a oni mi řekli, že už jo. Pak jsem si hudbu pustil až po 30. kilometru, hlavně abych neslyšel v ulicích Prahy další posměch nad sandály, ale to už jsem hudbu nebyl schopnej vnímat. Pak jsem si pustil až před cílem v Pařížský hymnu Traverzy.“

Hanz velmi věřil, že maraton zvládne. Jeho důvěru posílil i trénink – v jeho podání 14 kilometrů, rozložených do dvou sedmikilometrových úseků zaběhnutých během několika dnů. To, že v sobotu před startem odehrál celý fotbalový zápas třetí třídy, do dvou v noci byl na bowlingu a spal kolem tří hodin, vůbec neřešil.

„Od začátku jsem cejtil, že dokončím, ale nečekal jsem, že křeče přídou tak brzy. Nejdřív mě tahaly lejtkový svaly. To jsem si pořád řikal dobrý, hlavně že nepřišla velká křeč. Ta ale nakonec přišla na 19. kilometru a držela se mě až do konce. Začalo to lejtkama, pak to postoupilo nad kolena a postupně to šlo vejš a vejš,“ popsal běžec tradiční potíže netrénovaných prvomaratonců. „Teď vim, že kdybych eště někdy náhodou běžel, určitě nebudu den před tím hrát. Tohle bylo vlastně poprvé v životě, co jsem podstoupil dva fyzický výkony za víkend.“

Světlý bod závodu, ba dokonce oázu v poušti utrpení, představovaly pro unikát maratonu občerstvovací stanice, lemující trať každých pět kilometrů a ke konci každých dva a půl kilometru. „Co vám mám povídat, v těch depech to byla nádhera. Zdržoval jsem se u stolků mnohem dýl než ostatní běžci, kterejm sem tam dost překážel. Všichni kolem jenom proběhli a já tam několik minut stál jako v bufetu. Ráno jsem totiž nechtěl nic jíst, aby mi nebylo špatně, a při závodě jsem měl strašnej hlad už od 10. kilometru. U stánků jsem si tak dával, jediný co tam bylo – banány. Takovejch banánů jsem v životě nesněd a už ani nesnim. Pomeranče jsem nejed od 20. kilometru, protože mě po nich bolely zuby. To se mi eště nikdy nestalo. No a hodně jsem pil. Pokaždý aspoň tři kelímky.“

Z nezkušenosti bral Hanz všechno, co na stolcích leželo. Na 30. kilometru si třeba řekl, že sůl ho zbaví křečí. „Nabral sem si teda plnou hubu soli, zapil to jonťákem a po kilometru všechno vyblil. Což by asi udělal každej, nešlo to pozřít. Tak sem pak aspoň žvejkal cukr, ale nijak mi to nepomohlo.“

Levý obránce Traverzy tvrdí, že ani v jeden moment závodu nechtěl vzdát. „Akorát jsem si přál, aby to najednou celý zrušili. Aby vybouchnul kus silnice a nemohlo se běžet dál, nebo aby zkolabovala hromada běžců a nešlo přes ně přeběhnout. Jenže to se nestalo. Musel sem pokračovat. Sám bych v životě neskončil, stejně jako si v zápase nikdy neřeknu o střídání,“ prohlásil Hanz, jehož k dokončení motivovala spousta drobných příhod ještě zoufalejších běžců-trosek, válejících se a sténajících bolestí na trati kolem něj.

„Vyloženě mě vyhecovali. Při návratu do Prahy jsem potkával spoustu odpadlíků, co tam zvraceli, řvali bolestí a volali záchranku. Největší hromadu těchhle joudů jsem potkal za půlkou. Vysvětluju si to tak, že si uvědomili, že maj před sebou ještě jednou to samý a byli z toho naprosto deprimovaný,“ vypráví o své motivaci Hanz a pokračuje: „Přesně za půlkou jsem potkal tři, co se protahovali a bolestí jim tekly slzy. Jeden tam seděl na pangejtu, mlátil se pěstí do lejtka a řval jako smyslů zbavenej: „Povol ty svině, povol!“ Prostě se takhle hecoval.“

Přestože neustálým zpomalováním tempa se pomalu blížila hrozba nenaplnění šestihodinového limitu a také tichý zvuk elektrikou poháněného sběrného autobusu, rostoklatský běžec si obavy nepřipouštěl. „Když jsem ho po jedný obrátce potkal, věděl jsem jedno: Nesmí mě dostihnout.“

A ještě jednu motivaci k dokončení Hanz měl, už od poloviny trati. „To mi zdravý jádro Traverzy slíbilo dva sudy a dvě láhve ferneta, když dokončím.“

Zvyšující se bolest po 30. kilometru pomalu neznala mezí. O pět kilometrů dál však Hanzovi vlila do žil novou sílu následující esemeska od traverzanské Fanynky roku, jež je shodou okolností matkou rostoklatského podivína. Na displeji se objevilo: „Hanzi vydrz! Uz jenom sedm kilometru. Jsem na tebe hrda.“

V tu chvíli se v Hanzově tváři objevilo ještě o něco více soli, než jen té z potu. „Tohle mi máma řekla poprvé,“ přiznal v cíli.

A to už ho pozvolna vítaly ulice centra hlavního města a čekaly ho okamžiky, které prověřily jeho charakter tím nejdrsnějším způsobem. Chvíle hrůzy ho potkaly už na Karlově mostě, kde ho sledovaly zástupy turistů.

„Před Japonci jsem si chtěl zahrát na frajera a přeběhnout most celej, ale hned po prvních rychlejších krocích mě chytla křeč jako hovado. V mžiku ke mně přiskočil pořadatel a anglicky na mě spustil: Can I help you (Chceš pomoct ty vosle, kterej si vubec netrénoval? – pozn.). Já mu jenom řek: Wait one minute (Nech mě bejt, stejně mi nepomůžeš – pozn.). Během týhle konverzace cvakaly japonský foťáky ostošest. A za minutu se pořadatel zase zeptal: Can I help you? A ukazoval přitom na sanitku. To už mě naštvalo, že mi pořád chce někdo pomáhat, a nenechá mě normálně pokračovat. A vyrazil jsem hrdym pochodem s napnutejma nohama přes celej most. A na konci se mě zeptali policajti – Nechceš pomoct? To už jsem tek vzteky, jakoby nestačilo, že už před tim se mě ptalo x jinejch běžců. Přece sem nemoh vypadat tak hrozně,“ rozčiloval se Hanz, jakoby zapomněl, jaké dojmy vzbuzuje na fotbalovém hřišti, když se po třech přeběhnutích tam a zpět zničeně ohýbá a s tragickou grimasou v obličeji má ruce založené v bok.  

A ještě jednu příhodu, jak sám říká duševní, zažil Hanz na Karlově mostě. „Když jsem tam stál zdecimovanej pod sochou ukřižovanýho Ježíše Krista, podival jsem se na něj a řek mu: To jsme dopadli, co?!“

Škoda, že fotoreportéři velkých deníků byli již dávno v cíli či doma u oběda. S tímto motivem by vyhráli minimálně Czech Press Photo, pokud ne rovnou nějakou světovou soutěž.

Pak už se blížil velký Hanzův okamžik. Podařilo se mu dobelhat do cílové rovinky v Pařížské ulici. Tam ho prý nejvíc za celých pět a půl hodiny vyhecovala následující situace. „Všude kolem bylo hrozně nazvraceno. A fakt mě dostalo, když tam stáli dva frajeři u koše jak slepice u korýtka, a zvraceli do něj. To jsem si řek, že na tom eště nejsem tak strašně.“

Cíl byl na dohled, pro Hanze však stále dost daleko. Celou Pařížskou ulici chtěl původně běžet, ale hned na kraji ho chytla křeč. A znovu tu byli všudypřítomní policisté. „Zase se ptali, jestli chci pomoct. Tak jsem jim řek, že ne, že mě to chytá pořád a ať mě nechaj bejt. Načež přiběhla žena z davu a řekla mi, ať se posadím, že mi pomůže. Jenže netlačila na nohu, jak se má, ale jenom ji držela ve vzduchu. Mě to bolelo jak kráva a tak řikám: Já si radši stoupnu, tohle mi nepomůže. A ona: Já jsem to viděla u ostatních. Jenže si blbka nevšimla, že ostatní na tu nohu tlačí,“ opět se rozčiloval Hanz nad do nebe volající neschopností prostých Pražanů a zástupců policejního sboru.

Na dlouhou dobu byl paralyzován a neschopen pohybu. Přesto slyšel ovace diváků lemujících trať. „Užíval jsem si dvě minuty slávy. Lidi mi tleskali a povzbuzovali, ale já nemoh nic. Jen sem koukal na šlachu, jak mi vystoupla podél celý nohy a šíleně mi pumpovala. Pak jsem se modlil, ať mi nepraskne. Chtěl jsem dokončit, ale ne za cenu zdraví, proto jsem čekal.“

Ještě pár kroků a už měl na dohled nejkrásnější scénu – cílový prostor. Když moderátor zmerčil, že se blíží, hned hlásil do amplionu jeho číslo. „A já si řek, že musim cílem proběhnout, abych nevypadal trapně před tolika cizinci mávajícími fábory (vlajkami svých zemí – pozn.). Pár desítek metrů před cílem jsem teda zabral, jenže při každým kroku mě chytala nová a nová křeč. Jenže už sem nechtěl zastavit a tak jsem i s těma křečema na nataženejch nohách proběh cílem. Přitom mi tekly slzy. Ne dojetím, ale bolestí.“

Čas Hanze Pakandla zněl 5 hodin 35 minut 45 vteřin, byla tam tedy ještě jistá takřka 25minutová rezerva do limitu šesti hodin.

„V cíli mi nejvíc utkvěl v paměti moment, kdy mi sundavali kontrolní chip z kotníku. Na ponožce jsem měl přitom velkou díru. Když si mojí výstroje všim pořadatel, kouk na mě a já mu jen pokynul, že to je v pořádku.“

Přes všechno prožité utrpení si Hanz vychutnával nádherné pocity. „A vůbec nejkrásnější bylo, když mi dali do ruky medaili. To byla paráda, naposledy jsem totiž dostal medaili v první třídě za šplh. A pak mě dojalo, že mě z cíle vyzvednulo zdravý jádro Traverzy i s matkou Růžou. Tak na mě byli hrdý a já si toho moc vážil,“ uzavřel vyprávění svého příběhu obyčejného šílenství Hanz Pakandl.

Věřili byste, že se mohl stát? Ne? Ani my jsme nevěřili. Přesto se stal…